ESEJE

O VŠEM A O NIČEM

Kavárna na nároží. Na křižovatce ulic, ale svým způsobem i na křižovatce dějin. Právě zde a ve dvou sousedních pařížských podnicích se zrodil jeden z nejvlivnějších filozofických směrů 20. století. Existencialismus. Rozšíření ulice Bonaparte před kostelem Saint-Germain-des-Prés se dnes hrdě nazývá Place Sartre-Beauvoir. Náměstí filozofického páru, neodmyslitelně spjatého s těmito místy. Sartre bydlel v nárožním domě, svým bokem hledícím do prostranství, jež dnes nese jeho jméno. S výhledem na kavárnu, která byla jeho druhým domovem. Nebo možná spíše prvním. Jeho pracovnou. Právě zde se zrodila jeho stěžejní díla.

Sedím u stolku na předzahrádce slavné kavárny, kam dnes namísto filozofů a avantgardních umělců s věčně prázdnou kapsou míří turisté, před sebou šálek kávy, hledím na ruch bulváru. Manželka můj šálek odsouvá ke straně a na komorní ploše kavárenského stolku rozkládá pohlednice. Stále dodržuje dnes už mírně anachronický zvyk: z cest zasílat pozdravy na papírových pohlednicích. Nyní má příležitost je napsat, a tak s plným soustředěním to činí. Střídavě hledím na ulici, nudícího se synka a na ni. Vlastně jí trochu závidím, uvědomuji si s překvapením. Vysloveně inspirativní místo. Také bych s chutí začal psát – mít čím a na co. A o čem.

Po chvíli soustředěného psaní se manželka obrací na syna s požadavkem, který mávnutím vykouzlí na jeho tváři výraz čirého zděšení. Babičce napíšeš ty! Nezbývá mu, než chopit se propisky a podle diktátu začít psát. Bez pravopisných chyb. Uprostřed letních prázdnin požadavek téměř nesplnitelný. Soustředěný a nervózní syn, neméně soustředěná, a ještě nervóznější manželka. Do procesu psaní pohlednice raději nezasahuji a mlčky hledím přes stolek a kávu kamsi do dáli. Myšlenky nechávám ubíhat svou cestou. Dle mého soudu nejlepší strategie, jak se vyhnout případné hádce. Strategie laisser faire.

Obava z hádky není tak zcela nadnesená. Má žena je velmi inteligentní, ale také velmi emotivní. V diskusi se jakýkoli pokus o racionální argument záhy zvrhává v iracionální proud výčitek a iritujících projevů. Obdivuhodný talent pro iracionální argumenty ostatně projevuje i v situacích naprosto nevyhrocených. Tváří se jaksi podivně. Na otázku co ti je? přichází zpravidla odpověď nic. Na otázku co tě bolí? pak naopak odpověď všechno. Přiznávám, že tato všechnonicová argumentace mému naturelu příliš nesedí. Jakékoli absolutizování mi přijde značně zavádějící. Absolutní jistotu ostatně zpochybňuje i tak racionální obor, jakým je fyzika. Relace neurčitosti, pravděpodobnost – tak jaképak všechno a nic? Tyhle pojmy nemají žádný smysl.

Syn píše, manželka diktuje a já nezúčastněně myšlenkami unikám pryč. Zvolna upíjím kávu a s pohledem upřeným na sloupek s cedulí, hrdě oznamující dnešní jméno náměstí, které je spíše křižovatkou, si uvědomuji, že nad těmito místy se vznáší zcela nepochybný duch existencialismu. Bulvár, svého času symbol moderního života, dnes více než ulici připomíná frekventovanou dálnici. Jeden z nejstarších pařížských kostelů hned naproti kavárně, kde se scházeli kovaní ateisté. Kavárně, kde dnes namísto filozofů vysedávají turisté, kteří si po ránu mohou vybrat mezi snídaňovým menu Sartre a Hemingway. A mezi nimi filozofující turista. Půvabná demonstrace absurdity.

Uvedl jsem, že kategorie všechno a nic pozbývají smyslu. Jenže, co je to smysl? Existencialisté by nejspíše namítli, že se nejedná o nic víc než o násilné vnější vnucování určitého schématu jistému výseku jinak zcela neuchopitelného a bezesmyslného plynutí, jemuž říkáme bytí. Ostatně, poznání lze analogicky definovat jako akt zmocnění se jistého výseku absurdity, kterému následně vnutíme nějaký smysl. Pojem smysl se tak jeví pojmem neméně abstraktním a neurčitým, stejně jako pojmy všechno a nic. Hledat smysl je tedy dost možná totéž jako dělat všechno a současně nedělat nic. Při hledání smyslu se nutně budu pohybovat kdesi na široké škále mezi oběma uvedenými póly.

Mlčky upíjím kávu a sleduji, jak syn pod přísným dohledem své matky píše pozdrav z dovolené. V červnovém horku káva nemá příliš mnoho šancí vychladnout, a tak mohu upíjet opravdu zvolna. Chlapec se plně soustředí a já si kladu otázku, zda malý Jean-Paul také musel psát pohlednice svým příbuzným a zda tak činil s toutéž nechutí. A zda je také psával v kavárně, jako později své práce. Záměrně pomíjím otázku, zda má v dnešní době ještě smysl psát a posílat papírové pohlednice. V principu se tento požadavek vůči synovi nijak neliší od požadavků, které jsou běžně kladeny na mě. Požadavků, jejichž smysl nespatřuji ani při nejlepší vůli. Vykonávám je jako nutnost, o jejímž smyslu se nediskutuje ani nepochybuje. Obdobných nutností zažívá každý ve svém životě tolik, že už se nad nimi ani nepozastavuje. Patrně proto, že hledat jejich absolutní, obecný a univerzálně platný smysl je ze své podstaty činností nesmyslnou. Nic takového nelze dost dobře stanovit.

Jediné, co člověk definovat může, je smysl toho či onoho pro vlastní osobu. Smysl, tedy význam. V psaní papírových pohlednic, na rozdíl od své drahé polovičky, smysl nenacházím. Pokud bych začal psát, nejlépe někde v kavárně, pak raději něco, co by mi smysl dávalo. Třeba úvahy o všem a o ničem.