POVÍDKY

KLÁŠTER

Nakonec to byla ona malá nenápadná ulička, která jej po nemnoha krocích dovedla k cíli. Monumentální barokní bránou Marek vstoupil do areálu kláštera. Svými rozmáchlými gesty jej uvítali kamenní svatí, držící čestnou stráž na balustrádě, obepínající horní terasu. Po širokém schodišti sešel na dolní nádvoří a zamířil do pokladny.

"Prohlídka za dvacet minut, sraz nad schodištěm," přidal mladík u kasy nezbytné informace ke vstupence a s úsměvem dodal: "Zatím vás moc není." Pro Marka to nebyla nijak překvapivá zpráva, v půli února ostatně nic jiného ani očekávat nelze. Nijak zvlášť jej to nemrzelo. Ze zkušenosti věděl, že prohlídky v komornějším počtu bývají ty z nejlepších.

Pokladník, a jak se záhy ukázalo i průvodce v jedné osobě, se ve svém odhadu "a nejspíš ani nebude" nezmýlil. Během dvaceti minut zbývajících do začátku prohlídky se nikdo další nedostavil. Spolu s Markem si odvedl jeden postarší pár. Své role se přesto zhostil s plnou vážností a zodpovědností. Přivítal své tři návštěvníky a provedl je klášterním komplexem. Dopřál jim plnohodnotný výklad. Vlastně spíše nadstandardní. Do svého povídání musí za běžného provozu započítávat i čas nutný k přesunům početné skupiny z místnosti do místnosti. Ten ale nyní odpadl a jemu nezbývalo, pokud nechtěl prohlídku ukončit příliš předčasně, což by se neslučovalo s jeho profesionální ctí, než svoji přednášku poněkud natáhnout. Jako správný profesionál měl i v takové situaci stále o čem hovořit. Slova mu nijak nedocházela. Nesla se pod klenbou klášterního ticha. Když navíc vypozoroval, že nacházejí vděčné příjemce, nešetřil jimi a přidával zajímavosti, které běžným návštěvníkům nezmiňuje.

Marek si téměř privátní prohlídku náležitě vychutnával. Zaznamenal, že bystrého průvodce svými doplňujícími otázkami nijak neobtěžuje, ani nevyvádí z konceptu, a tak se s chutí dotazoval. Coby gymnaziální profesor historie, toho času na jarních prázdninách, a také milovník umění, dokázal zajít po odborné stránce hodně daleko a těšilo jej, že mladý průvodce s ním dokázal držet krok. Leckdy mu tak poskytl příležitost výklad ještě trochu protáhnout. Zbylí dva účastníci výpravy nic nenamítali. Zdálo se, že naopak se zájmem naslouchají.

Ze všeho nejvíc Marka nadchla klášterní knihovna. Zdobené regály plné nádherných starých knih, pod impozantní freskou klenutého stropu ochoz s dalšími regály knih, nesený sloupy imitujícími zelený mramor. Rázem zapomněl na všechny otázky a jen užasle prohlížel prastaré svazky. Připadal si, jako kdyby vstoupil do klenotnice. Knížky vždy miloval. Coby gymnaziální profesor českého jazyka a platonický spisovatel k nim měl blízko. Očima klouzal po zlacených hřbetech a jen stěží odolával pokušení některou z nich vytáhnout a prolistovat. Doslova pokladnice!

Okouzlen, s hlavou stále ještě kdesi v oblacích, vyšel bočním portálem chrámu, v němž prohlídka vyvrcholila a skončila, byť pro Marka vrcholem byla jednoznačně knihovna. Vystoupal po schodišti zpátky na horní terasu a pokračoval průchodem, kde prohlídka začínala, na jedno z vnitřních nádvoří, a poté dalším průchodem, jenž ústil na most přes hlubokou strž, propojující klášterní komplex s rozsáhlými zahradami. Překvapilo jej, že jsou přístupné i nyní, na sklonku zimy. Pod nohama mu chroupal písek pěšiny, ubíhající rozlehlým prostranstvím k budově prelatury. Obešel ji a kolem skleníků, na něž navazoval domek zahradníka, zamířil vzhůru do nejodlehlejší části zahrad. Pod korunami rozložitých stromů, které vzpínaly k ocelově šedému nebi holé větve, jej obestřelo ticho prostoupené nádechem nostalgie. Kolem prázdné mlčenlivé kašny v jednom rohu stály rozestavěné lavičky. Marek se zasnil. Jak krásně tu musí být na jaře nebo v létě! Uchýlit se do stínu stromů, sedět na lavičce a nerušeně si celé hodiny číst v tichu klášterní zahrady. Jen šumění listí, zpěv ptáků a zurčení vody ve fontáně. Na chvíli, kterou mu chlad dovolil, se na jednu z nich usadil a zahleděl se směrem k baroknímu komplexu. V průzoru holých větví socha svatého Josefa s dítětem v náručí, hledící týmž směrem. podél kamenné ohradní zídky se ve stínu krčily zbytky sněhu. Nad horizont zvlněného terénu vystupuje střecha prelatury a červenobílá fasáda konventu, kterou převyšují už jen báně chrámových věží, ostře se rýsující proti šedivému monolitu nebe.

Kláštery odjakživa byly místem tichého rozjímání a pilného studia. Samozřejmě také pilné práce. Centra vzdělanosti. Studnice vědění. Když se Marek druhou stranou zahrady vracel zpět, při pohledu na vzorně zrekonstruované průčelí, tvořící působivou kulisu na pozadí zahrady, uvědomil si, že tenhle klášter plní svůj účel i dnes. Vedle duchovní služby nabízí své prostory vzdělávacím institucím, univerzitě třetího věku, ale třeba i k stipendijním pobytům spisovatelů. Aby zde, v tichu, obklopeni poklady vědění, mohli nerušeně tvořit. Marek se znovu zasnil. Prosadit se jako spisovatel, získat stipendium, moci se uchýlit do ticha tohoto nádherného místa a nerušeně psát. Snad nic by si nepřál víc!

Netoužil po laciném úspěchu, jehož katalyzátorem by byla senzace či podbízivost. Markovým snem bylo jednou napsat nadčasový, ikonický, archetypální příběh, hluboce lidský, schopný oslovit čtenáře napříč prostorem a časem. Zde, v této malebné, občas do sebe příliš zahleděné kotlině, stejně jako na druhém konci zeměkoule, dnes i za desítky či stovky let. Příběh lákající k novému převyprávění, rozvíjení a návratům k němu. Kde jej ale vzít? Lze jej vůbec nalézt v tichu klášterní kontemplace?

Marek si náhle nebyl jistý, zda se jeho dva velké sny navzájem nevylučují. Kde jinde hledat hluboce lidský a oslovující příběh, než právě mezi lidmi? Spíše než uchýlit se do ticha kláštera či knihovny by měl vyrazit mezi ně. Vyjít do ulic, dívat se a naslouchat, protože tam, v jejich zdech a dlažbě, zapsané v paměti míst, se skrývá množství příběhů, které mají potenciál oslovit, něco sdělit, nést poselství. Jen je objevit a být schopen je zachytit. Honosnou bránou opustil klášter a vydal se do města. Hleděl kolem sebe očima otevřenýma, s pozorností upřenou k sebemenším detailům. Prošel ulice, náměstí i zapadlé uličky a prostranství. Poznával, že i tohle malé město na severním okraji země je plné příběhů hodných zaznamenání, které doslova leží na ulicích. Jen je sebrat. Měl by si už konečně sednout a začít psát!

Malou nenápadnou uličkou v horním rohu náměstí se vrátil do kláštera. Pod bedlivým dozorem kamenných svatých sestoupal opět po schodišti, prošel brankou na malé nádvoří a vydal se k prvním dveřím po pravé ruce. Otevřela se před ním klášterní kavárna. Jak během své procházky zjistil, v tento čas jediná fungující v celém městě. Objednal si kávu, pití, dva chlebíčky, aby zahnal hlad a usadil se k volnému stolku. Z tašky vyndal notes a pero, nalistoval volnou stránku a zamyslel se.

Věnoval se své kávě a bloku, do myšlenek mu však soustavně vstupovaly útržky hovorů, vznášejících se nad ostatními stolky. Naslouchat cizím hovorům sice není slušné, ale jsou-li pronášeny nahlas, nelze se jejich vyslechnutí dost dobře bránit. Jsou-li navíc pronášeny před svědky, musí se počítat s tím, že budou nechtěně vyslechnuty. Na druhou stranu, leckdy to bývá ze strany mluvčích záměr, byť neuvědomělý a nepřiznaný, nechávat svá slova plynout prostorem, ať si sama najdou své další potenciální posluchače. Markovi se doslova drala do uší, a tak jim po chvíli zbytečné snahy je neslyšet nechal volný průchod. V hlavě se mu z nich začala skládat pestrá koláž. Uvědomil si, že se nestačí jen dívat, ale je třeba i naslouchat. Vždyť hledaný příběh nemusí jen ležet na ulici, klidně se může vznášet ve vzduchu v podobě zvukových vln. Nakonec by to nemusel být ani příběh, usmál se svému nápadu. Mohl by třeba poskládat celou knihu jen z útržků nahodile pochycených vět. Nikoli automatické psaní, vycházející z autorova nitra, ale automatický záznam toho, co přichází zvenčí. Experimentální text, hledající hlubší souvislosti v nahodile pochycených větách, nebo jen jejich útržcích.

Marek dopil zbytek dávno vychladlé kávy a zaklapl blok. Poznal, že inspirativním prostředím, kde lze nerušeně rozvíjet myšlenky, může být nejen ticho sevřené klášterními zdmi, ale docela dobře i šum přívětivé kavárny. Proč by měl člověk hledat duchovní epicentrum jen v mlčení, okázalou nádherou izolovaném od vnějšího světa, když se nabízí téměř na každém druhém roku? Kavárna, prostor setkávání, uzlový bod myšlenkových toků, místo odpočinku, studia, práce a tvorby.

Zaplatil a vyšel ven do chladného odpoledne. Stanul opět na malém nádvoří, oddělujícím klášterní chrám od objektu někdejšího gymnázia. Jak symbolické, řekl si, že jediná kavárna v tomto městě se nachází právě zde, v klášteře. Duchovní centrum města tak zachovává kontinuitu místa. Nebo je to spíše místo, které uchovává kontinuitu duchovního centra? A není to obojí totéž? Usmál se a vykročil směrem ke schodišti.

HVĚZDNÉ PERO

Pohyb ruky se zastavil. Hrot propisky se vznesl od stránky jako jehla přenosky starého gramofonu, když dohrála deska. Poslední tóny skladby, přívětivý šramot - a náhle ticho. Žádný podnět nepřichází. Oči těkají po venkovní scenérii, klouzají bezcílně obrazem, vymezeným okenním rámem. Prázdno. Žádný nápad. Několik prapodivně zakroucených stop, které při svém pohybu zanechal hrot laciné plastové propisky. Spíše než běhu zadrhávající se v bezradné chůzi. Stěží polovina stránky. Příběh se zasekl, autor neví, jak dál.

Odkládá propisku, přechází po místnosti. Snad vůně kávy povzbudí smysly, promaže mozkové závity a uvede soukolí imaginace znovu do chodu, pomyslí si s nadějí v srdci. Bláhovou nadějí, jak se brzy ukáže. Šálek je prázdný, stejně bezútěšně jako zbytek stránky. Tudy cesta zkrátka nevede.

Bezradný autor zanechává marných snah. Otevře bezmyšlenkovitě šuplík svého psacího stolu. Není-li vhodný čas k tvůrčí práci, nastává příhodná chvíle k činnosti intelektuálně méně náročné: bezcílnému přehrabování ve věcech, ve vzpomínkách. Blok s výpisky k ještě nezapočaté knize. Loňský diář. Rozepsaná sbírka básní. Bloček s Monetovými lekníny na přebalu, zakoupený kdysi v musée d´Orsay v Paříži. Úhledný balíček papírových záložek do knížky, každá suvenýrem z jiného místa, jiné cesty. Několik penálků na tužky.

Namátkou otevře ten z hnědé kůže. S výrazem prozrazujícím překvapení hledí na luxusní pero, které na něj z penálku hledí. "Jak jsem jen na tebe mohl zapomenout?" Vyjme jej a dlouze zálibně prohlíží. Mezi stříbrnými konci povrch temně modrý jak noční obloha, kterou protínají gravírované stříbrné čáry, vykreslující obrazce. Mapa noční oblohy. Noc pod hvězdami. Tady je Kassiopea. A támhle Velký a Malý vůz. Další souhvězdí sice již určit není schopen, tím víc je však okouzlen. Symbol nepojmenovaného, neuchopitelného a velikého tajemství, který právě drží v ruce.

Odloží víčko pera. Bude psát? Jak dlouho už jej neměl v ruce? Světe, div se: píše! Po takové době. Znovu otevře sešit se stránkou popsanou stěží z poloviny. Přenoska klesá dolů, hrot pera z ušlechtilé oceli se zlehka dotýká bílé plochy papíru. Cítí v ruce solidnost materiálu. Vnímá téměř neskutečnou lehkost psaní. Hrot se dává do pohybu. Jedno slovo, druhé. Celá věta. Najednou ví, co psát. Obraznost se rozjela na plné obrátky, příběh má náhle spád. Hvězdná mapa ukázala cestu.

Jak jsem na tebe mohl zapomenout, pomyslel si znovu, když o mnoho hodin později hvězdné pero ukládal v penálku do šuplíku a vedle něj téměř z poloviny popsaný sešit. Už dlouho nepocítil takovou radost z psaní. Tentokrát jej nezastavila obvyklá bolest ruky, to zvon kdesi v dáli odbíjející pod noční oblohou půlnoc mu připomněl, že by měl jít už spát. Psal s tak neuvěřitelnou lehkostí, že běh času nijak nevnímal. "Kouzlo ušlechtilosti," zašeptal tiše do tmy, když s úsměvem na rtech zavíral v posteli oči. Od toho dne už nikdy při psaní nevzal do ruky obyčejnou plastovou propisku. 

VÁNOČNÍ POVÍDKY

Stalo se tak řízením osudu, nebo šlo jen o dílo náhody? Otázka dává smysl jen pokud obojí není v podstatě totéž. Každopádně výsledek byl identický. Vše začalo neobyčejně obyčejně. Advent, Vánoce přede dveřmi, nezbytná cesta do Prahy na nákupy dárků, které lze sice zpravidla nakoupit kdekoli, ale co si budeme povídat, tradice je tradice.

Zaparkovali jsme na nábřeží, bezmála přímo pod okny kavárny Slavia. Dámská část rodiny se rovnou vypravila do ulic Starého města za nákupy. Mužský tandem, který si své dárky zařídil už dřív a jinde, vyrazil směrem právě opačným, ovšem bez konkrétního cíle. Starší s neurčitou představou, kam by se chtěl podívat, mladší s bezelstnou důvěrou, že se cestou nikde neztratí. Oba natěšení na procházku podvečerní adventně vyzdobenou metropolí.

Za mostem legií jsme se vnořili do spleti malých uliček. Starobylý sv. Jan Křtitel na Prádle, kostel svého času proměněný v prádelnu, kde se nad neckami skláněla i matka spisovatele Jakuba Arbese. Uličky Besední a Říční, které nás nakonec vyvedly na Újezd. Několik kroků směrem k Malé Straně upoutal můj pohled výklad malého antikvariátu. Výkladec jak ze starých časů, úzké dveře a vedle nich dvě vitríny, skýtající kolemjdoucím pohled na regály s vystavenými knížkami.

Můj zrak, léty praxe cvičený vyhledávat v záplavě titulů zajímavosti, spočinul na malé útlé knížce v krémovém přebalu. Vkusná ilustrace dokreslovala její název: Vánoční povídky. Jméno autora mi bylo zhola neznámé, snad jen informace, že titul vydal Klub bibliofilů, skýtala jistou záruku. Pousmál jsem se. Snad atmosféra blížících se svátků mě svedla k pozastavení nad touto knížkou, pomyslel jsem si a vykročil dál.

Neminul jsem snad ani celý výklad sousedního obchodu, když jsem se zastavil, pronásledován utkvělou myšlenkou: Když si tu knížku nekoupíš, bude ti to líto! Nebylo by to ostatně poprvé, kdybych něco takového neučinil a následně toho litoval. Nosím v sobě mnoho takových proč, pozdních a marných lítostí, že jsem něco udělat mohl a neučinil.

Bylo to okamžité rozhodnutí. Uposlechl jsem našeptávání svého vnitřního hlasu, otočil se a jen s krátkým vzkazem, vyslaným mému mladému souputníku, aby chvilku počkal, jsem ráznými kroky zamířil zpět. Táhlé vrznutí dveří. Na brýle, ochlazené podvečerním prosincovým vzduchem, dýchla atmosféra obchůdku natolik intenzivně, až jsem na okamžik téměř oslepl. Dveře za mnou s cinknutím zaklaply a já chvíli vnímal jen všudypřítomnou vůni starých knížek, kterou by někdo mohl nazvat méně poeticky pachem zatuchliny. Mlžný opar z mých brýlí po chvíli vyprchal. Stál jsem uprostřed komorního obchůdku, kolem dokola obloženého policemi, sahajícími od podlahy až k nízkému stropu. Stůl vprostřed místnosti, prodejní pult vedle vstupu, parapety výkladců, všude stohy knih různých formátů, různého zaměření i stáří. Obchůdek naplňující všechny představy knihomola, když se mu vybaví v mysli pojem antikvariát. Dokonalé zhmotnění weberovského ideálního typu tohoto pojmu. Stál jsem nepohnutě, s úžasem se rozhlížel a nasával atmosféru místa.

"Budete si přát?"

Téměř neznatelný pohyb uprostřed záplavy titulů na prodejním pultě. Hrubší hlas přináležel vousaté tváři prodavače stejně starobylého jako knížky, které prodával, plně zapadající do koloritu místa jako jeho logická a nezbytná součást.

"Přál bych si ty Vánoční povídky, co máte ve výloze."

Muž se zdvihl ze své židle, obešel rozvážně pult a otevřel zevnitř výklad. Vyňal z něj žádanou knížku a zamířil k pokladně jak vystřižené z obrázku starého koloniálu.

"Je to bibliofilské vydání z roku 1946, na svoji dobu na velmi slušném papíře," započal svoji krátkou přednášku o knížce. Bylo to jako závan z jiných časů, potkat prodavače, který ví co prodává a je schopen o tom zasvěceně pohovořit. "Sto devadesát korun," pohlédl na mě tázavě, jako kdyby mě vyslovená částka měla od mého úmyslu odradit.

"Jenom?," zeptal jsem se prostince a bez zaváhání položil dvousetkorunovou bankovku vedle pokladny. Opravdu nežádal mnoho, za tyhle peníze by člověk dnes v Praze návštěvu kavárny pro dva sotva pořídil. Vyčkal jsem, až mi knížku zabalí do papíru, zdvořile jsem odmítl desetikorunu nazpátek a vyšel do chladného vzduchu ulice s útlou knížkou v kapse saka.

"Koupil jsi?," optal se mě venku syn, který si mezitím, coby správný milovník hudby, ve výloze prohlížel velkoformátové vydání not Mozartových oper.

"Koupil," odvětil jsem mu s úsměvem. Šťastný, že jsem konečně jednou uposlechl svého vnitřního hlasu a udělal to, co jsem učinit chtěl.

Byla to krásná procházka podvečerní a večerní Prahou. Nedaleko kostela, před nímž se tísnil dav, lačný zhlédnout sošku Pražského Jezulátka, jsme odbočili z Karmelitánské ulice, vyšplhali na Jánský vršek a z parku pod Strahovským klášterem se nám otevřel pohled na zvolna se rozsvěcující město v údolí. Od Pohořelce jsme zamířili k Loretě a dál do malebné spleti uliček Nového Světa, kam většina turistů nikdy nezavítá. To jim však na půvabu neubírá. Spíše naopak, pomyslel jsem si, když jsme v davu turistů plynuli strmou Nerudovou ulicí na Malostranské náměstí a dál ke Karlovu mostu.

Celou cestu jsem nesl knížku v kapse a těšil se, až si ji budu moci prolistovat. Z papíru jsem ji vybalil až pozdě večer, kdy se po návratu z výletu domů všichni moji blízcí odebrali k spánku. Na svém oblíbeném křesílku u okna, jen za svitu vánoční výzdoby, jsem se pustil do čtení. Četl jsem ji zvolna, jednou povídkou vyplnil každý závěr večera až do Štědrého dne. Líbila se mi. Sedla mi do noty.

Rok nato jsem knížku vylovil ve stejný čas z knihovny a stejně jako poprvé jsem si v ní četl postupně a se stejným potěšením. A od té doby každý rok. Stala se nedílnou součástí mých Vánoc. Mnohokrát jsem si již položil otázku, co by se stalo, kdybychom tenkrát do Prahy vůbec nejeli? Kdybychom nešli na procházku, nebo zamířili někam úplně jinam? Kdybychom kráčeli třeba jen po chodníku na druhé straně ulice? Kdybych se pro knížku nevrátil? Nejspíš nic. Jen bych byl o něco chudší. 

SONÁTA MĚSÍČNÍHO SVITU

Celý dům v ohbí ulice již dávno utichl a potemněl. Noc značně pokročila a zahalila jej ve svůj temný háv. Do tmy svítí už jen jediné okénko ve druhém patře. Skrze stromy malého parčíku shlíží do hlubokého skalnatého údolí, jímž se klikatí stříbrná linka řeky. Její poklidná hladina se třpytí v přízračném svitu měsíce. Okénko, za nímž se nachází nevelký studentský pokojík. U psacího stolu pod oknem sedí mladík, ve světle lampy má před sebou rozložená skripta. Usilovně se snaží proniknout do spletitého labyrintu integrálů a odhalit tam kdesi uvnitř tkvící jejich skrytý smysl. Natolik usilovně, že není schopen vnímat kouzlo letní noci tam venku. Nevnímá ani čas.

Nadějí na odhalení skrytého řádu matematických formulí s postupujícím časem valně ubývá. Únavou se mu před očima rozplývají stránky, čísla a symboly si po nich tančí v diskotékovém reji. Po chvíli marných snah roztančená čísla znovu ukáznit nakonec rezignuje a rázně knihu zavře. Zhasne světlo a otevře okno před sebou. Trocha čerstvého vzduchu nikdy neuškodí. Zhluboka se nadechne, zrakem se zatoulá do údolí zaplaveného měsíčním svitem a zaposlouchá se do tichého šumění listů rozechvívaných vánkem, jenž se tu a tam otře o větve stromů. Byl by to neodpustitelný hřích, pro samou práci nevnímat krásu světa kolem sebe, pomyslí si.

Náhle se odkudsi ozvou tlumené tóny klavíru. Slévají se v melodii, která je mu povědomá. Odkud ji jenom zná? Pohlédne na rozzářený kotouč měsíce nad řekou a náhle mu svitne. No samozřejmě! Klavírní sonáta č. 14 cis moll, opus 27, Beethovenova Sonáta měsíčního svitu. Jak příznačné, řekne si. Co jiné ostatně by mělo znít takhle krásnou měsíčnou nocí? Vykloní se z okna a pohledem zkoumá frontu domů na hraně skály nad údolím, zda světlo v okně neprozradí sídlo tajemného nočního klavíristy. Domy na vysokém ostrohu se koupají v měsíčním světle, avšak nikde ani náznak elektrické bludičky zářící do noci.

Ponechá dalšího pátrání a raději se zaposlouchá do tiché hudby. Usedne znovu za stůl, hlavu složí do dlaní a zasněně hledí ven. Neznámá klavíristka hraje opravdu dobře, pokývá uznale hlavou. Nemá sice pro svoji domněnku jediný racionální argument ani důvod, ale je jistojistě přesvědčen, že v tuto hodinu nikdo jiný než nějaká dívka na klavír nemůže hrát. Mladá a jistěže krásná, jinak to ani nemůže být. Podobně jako on nemůže v tento pozdní noční čas spát, a tak usedla za klavír, aby své duši, tísněné nešťastnou láskou a nenaplněnými sny, alespoň trochu ulevila nádhernou hudbou a podtrhla tak kouzlo noci, nádherné tak, až to vhání do očí slzy. Noci jako stvořené k romantickému snění. Nemá pro to jediný uchopitelný důvod, spatřuje však s naprostou jistotou v oné neznámé dívce spřízněnou duši. On, student fyziky, za denního světla přísně racionální analytik, který se za nocí jako je tato proměňuje v snílka, beznadějně ztraceného ve svých představách. Jak rád by se s onou neznámou setkal! Jistě by si měli mnoho co říct, dva kousky téže duše roztroušené kdesi po světě.

Víčka se mu zavírají únavou, fantazie se rozbíhá na plné obrátky. Je to rozhodnutí okamžiku. Tiše se vytratí z domu a vyrazí do ulic, odhodlán stůj co stůj neznámou nalézt. Kráčí tichými ulicemi města a naslouchá. Vzdálené tóny klavíru, vznášející se k nebi a pršící do ulic mu ukazují cestu. Nachází to správné okno, široko daleko jediné mdlým přísvitem mžourající do noci. Vbíhá do domu, schody bere po dvou a brzy klepe na dveře podkrovního pokojíku. Hudba utichá, dveře se před ním otevírají. Nemýlil se! Je krásná. Její půvab jej odzbrojí. Zve jej s milým laskavým úsměvem dál. Usednou naproti sobě. Oknem vstupuje do pokoje měsíc. Osloví jej. Má jemný hlas. Dlouho pak spolu hovoří téměř jako staří známí po dlouhém odloučení, přestože se dosud nikdy nesetkali. Mají si toho hodně co říct. Oba cítí, že si rozumí, že k sobě zkrátka patří, dva ve světě ztracené kousky duše, které konečně k sobě nalezly cestu. Je tichá, skromná, milá, ztělesnění jeho nejtajnějších představ.

Klavír utichá, kouzlo měsíční noci jej zvolna unáší do snů. Probudí jej až ranní chlad. První paprsky slunce jej zastihnou za stolem, kde jej v noci obestřel spánek. Je velmi brzy ráno. Vstane a zavře okno. Usmívá se. Netuší, kdy skončila skutečnost a započal sen, není si jist ani tím, zda se mu jen nezdál i ten klavír v tichu měsíční noci, ale to je mu v tuto chvíli lhostejné. Usmívá se, protože to bylo krásné.