POVÍDKY

HRAČKA

Přesně se mi vybavuje den, kdy mě můj kluk dostal. Léto v plném proudu, prázdniny na spadnutí, krásný teplý červnový podvečer. Na rozloučenou se školním rokem uspořádala školka pro děti hru v přírodě. V lese, kolem rybníka na kraji města, měly vyznačenou stezku, na které plnily různé úkoly. Kdo dorazil a okruh kolem rybníka úspěšně zvládl, dostal za odměnu malou plyšovou hračku. Každé dítě jinou, jak padla paní ředitelce do ruky. Když mě vylovila z pytle, stál proti mně malý vyjukaný klučík, kterého za ruku vedl táta. Snad to nebude znít příliš domýšlivě, ale myslím, že jsem se mu líbil. Malý sedící sob s velkýma očima, úsměvem na čumáku a výraznými červenými parohy, tak to jsem já. Klučík nejprve váhal, zda si mě opravdu smí vzít, ale pak mě čapnul do náruče a začal si se mnou povídat.

Soutěž byla nachystána na celé odpoledne. Děti stezku procházely postupně, jak přicházely. Můj kluk, jmenuje se Matěj, se dostavil záhy po začátku. Do podvečerního finále s velkým táborákem a nezbytným opékáním buřtů jim po splnění úkolů zbývalo hodně času. Strčili mě do baťůžku a šli se vykoupat. Abych na ně viděl a Matěj viděl mě, že jsem se mu někam neztratil, koukala mi z baťůžku hlava. Měl jsem hezký výhled. Rybník s ostrůvkem uprostřed, ze tří stran obklopený kulisou vzrostlých stromů. Les, jak byl nasvícen odpoledním sluncem, hrál snad všemi odstíny zelené. Směrem k městu malá písečná pláž, poklidná hladina zčeřená hemžením dětí stejně malých, jako můj Matěj. S možností koupání patrně nikdo z rodičů příliš nepočítal, ale dětem to bylo očividně jedno. Dováděly ve vodě tak, jak přišly na svět. Poté, jen co oschly, se oblékly a vyrazily k ohni.

Nedaleko břehu již čekala hromada větví. Oheň bylo zapotřebí nejprve připravit, a také zapálit. Jako správný muž se úkolu zhostil Matějův táta. Z větví navršil improvizovanou pagodu, kterou zapálil a nakonec se ujal i role požárního dohledu. Matěj zatím seděl jako hříbeček na jedné z klád, položených kolem ohně coby lavičky, batoh na klíně a hladil mě po hlavě. Byl to krásný podvečer. Když jsme přišli domů, Matěj mě hned ukázal mamce. Pochválila jej, jak je šikovný. Vlastně pochválila oba své kluky. Staršího především za to, že malého ohlídal, aby se domů vrátil bez úhony.

Tak jsem vstoupil do života Matějovy rodiny. Mým domovem se stala jeho postel. Ocitl jsem se v dobré společnosti. Spolu se mnou tu přebýval Matějův nejvěrnější přítel méďa, ježeček, který se považoval strážce Matějových snů, veverka, ovečka, surikata, kterou si sám koupil na výletě se školkou do ZOO, velbloud, kterého u táta přivezl z jiné ZOO, několik opiček a postaviček z českých kreslených seriálů. Mé místo bylo v poličce u hlavy postele. Sedával jsem mezi Krtečkem a Fifinkou. Asi není nic divného na tom, že v takové záplavě hraček jsem se záhy ocitl na druhé koleji. Hlavním kamarádem na spaní byl odjakživa méďa, to se nedalo zpochybnit. Společníkem poledního spánku ve školce byl pejsek Hajáček a konkurz na jedinou povolenou hračku, kterou si Matěj směl vzít na dovolenou k moři, nakonec vyhrála ovečka. Ale nežárlil jsem. Přál jsem jim to. Většinou jsem sedával na svém místě a povídal si se sousedy, ale čas od času mě Matěj přibral do nějaké hry. Byl to hezký život.

Když jsem díky Matějovu neobyčejnému talentu pro vytváření chaosu tu a tam někam zapadl, bývat to Matějův táta, kdo mě znovu vytáhl na světlo a vrátil na mé místo. To už jsem sedával vedle Velbloudka, mého velkého kamaráda. Prakticky každý večer chodil táta Matějovi číst pohádky. Uložil jej, lehl si vedle něho a než vzal knížku do ruky, trochu nás všechny porovnal. Když se k nám s Velbloudkem občas zatoulal pohledem, bylo mu v očích možné číst, že mu ztělesňujeme nějakou milou vzpomínku. Nejednou mě vzal do ruky, ukázal Matějovi a zeptal se jej, zda si ještě pamatuje, jak mě dostal. Zpočátku si to pamatoval, ale jak běžel čas, vzpomínka na ono odpoledne bledla.

Matěj rostl jako z vody, byť stále spával v posteli obložené plyšáky. Ani když začal chodit do školy, do které jej ostatně spolu s rodiči doprovodil i méďa, na nás nezapomínal, byť se mu úměrně s narůstajícím objemem povinností ztenčoval čas na hraní. Nejen čas, ale i prostor. Jednoho podzimního rána se stal žákem druhého stupně základní školy. Dostal novou aktovku, velkou, aby se mu do ní pohodlně složilo učení, kterého skokově přibylo, a které potřeboval mít doma kam uložit. Rodičovská rada starších ultimativně stanovila, že své místo ve prospěch školy uvolní hračky. První velké bedny s hrami a stavebnicemi zamířily do depozitáře ve sklepě. Došlo také na nás, početné plyšové osazenstvo Matějovy postele.

Bylo jasné, kdo z nás zůstane. Koho Matěj nikdy nedá. Beze vší pochybnosti patřil mezi vyvolené méďa, byť jej v roli hlavního favorita zvolna střídal sympaticky drzý opičák. Přestože byl méďa už notně omšelý, byl nositelem tolika vzpomínek, že o jeho odchodu nikdo ani na vteřinu neuvažoval. Na hromadu uprostřed pokojíku se ale povážlivě vršili všichni ti, kteří nedisponovali přidanou hodnotou vzpomínek, nebo vysoké pořizovací ceny. Došlo i na mě. z ničeho nic se na hromadě plyšáků blýskly mé červené parohy. Ležel jsem a odevzdaně čekal, co bude dál. Doufat jsem mohl jen v nějaký zázrak.

Zázraky se ale občas dějí. Po nějaké době přišel táta s velkým igelitovým pytlem a počal nás do něj skládat. Když přišla řada na mě, znejistěl. Znovu ten zvláštní záblesk v očích. Vzpomínka? Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu spatřil zalesknout se v nich slzu? Nevím, ale zázrak se opravdu stal. Ohlédl se jako malý uličník, který nechce být spatřen při tropení nějaké neplechy a ve vší tichosti mě bleskově vrátil na mé místo, vedle mého souputníka Velbloudka. Oba jsme si oddychli. Protentokrát jsme unikli.

Seděli jsme dál ve své poličce, stále častěji bez povšimnutí. Nebylo divu. Měsíce intenzivní dřiny, úspěšné složení přijímací zkoušky a z Matěje se stal student víceletého gymnázia. Bystrý, zvídavý, vášnivý čtenář, kterému s přibývajícími léty ubývalo míst na další knížky. Nerudovské téma nakonec rozřešila mamka. Jako vždy. Laskavá, avšak rozhodná, energická a organizačně nadaná žena, která si vždy ví rady a svou vůli nakonec prosadí.

"Matěji, podívej. Už jsi velký skoro jako táta a postel máš pořád plnou hraček. Když vyklidíme tuhle polici, budeš mít kam dávat knížky, které se ti válí po stole." A bylo rozhodnuto. Náš odložený čas vypršel. Další krabice s určením pro příští generaci zamířily do sklepního depozitáře, rozbité hračky do kontejneru (těch ale tak moc nebylo) a ty vnímané jako méně hodnotné byly určeny k předání do charity. Uprostřed pokojíku opět vyrostl plyšový kopec. Zůstat směli jen ti, kteří byli natolik obtěžkáni vzpomínkami, že se stali součástí Matějovy identity, jeho minulosti. Mezi vyvolené jsem nepatřil. Tentokrát už jsem svému osudu neunikl. Ležel jsem na hromadě a čekal na zázrak, který se již nezopakoval. Mohl jsem alespoň pozorovat dění kolem sebe. Bylo znát, že táta snáší toto odstřižení od minulosti hůř než Matěj. Mladý muž ve věku, který zná jen pohled před sebe a to, co zůstává za ním, nevnímá. Hodnotu to minulé pro něj získá později, spolu s tím, jak roky před ním budou ubývat a ty za ním přibývat. Až nakonec dospěje do věku svého otce, jenž v nás, hračkách, nespatřuje pouhé krámy, které jen překážejí, ale symboly dětství svého syna, které již nenávratně minulo.

Spolu s ostatními artefakty Matějova dětství určenými k zapomnění jsem se ocitl ve velkém černém igelitovém pytli a v něm v kontejneru oblastní charity, určenému k odkládání nepotřebného oblečení a hraček, které možná bude potřebovat někdo jiný. Ležím ve stísněném chumlu, vzpomínám a doufám v další zázrak. Že si mě někdo vybere a dá mi druhý život. Třeba se mé červené parohy někdy ještě jednou zalesknou v náručí nějakého dítěte a vyloudí úsměv na jeho tváři. Doufám, protože víc stejně nemohu dělat. 

V LESE

Dřevěná bouda zářící novotou, výdejní okénko s dnešní nabídkou, lavičky podél několika dlouhých stolů rozestavěných kolem. Reklamní slunečníky svědčí o závazku jisté firmě. Lesní hospůdka při cyklostezce v čase tatínků a svobodných matek. Ty vdané zpravidla posílají v tento čas mužskou a dětskou část rodiny společně ven, aby měly doma klid na práci, třeba na přípravu oběda.

Malý neposeda, od oka věku nepřesahujícího čtyři léta, s hlasitým mlaskáním pořádá párek v rohlíku a s mladým tatínkem s plnou pusou řeší, co budou dělat po obědě. Ano, panuje mez nimi plná shoda. Budou odpočívat venku na zahradě.

U stolu hned za dřevěnou stěnou hospůdky probírají dvě ženy a jejich dvě dcery a s vážností sobě vlastní, co si mají udělat dnes k obědu. Zdá se, že si něco nakrájí, něco lehkého, jelikož večer se slovu dostane gril. Domluví se, dopijí a odcházejí. Matky pěšky, dcery naskakují na skateboardy a už jim ujíždí po hladkém asfaltu cyklostezky.

Jiná dvojice, postarší otec s dospívající dcerou, vyřešila otázku oběda přímo na místě. Dali si klobásu na tácku, hranolky a ještě něco k tomu. Před nimi sedí osamělý cyklista středního věku u sklenice piva, jež mu pokojně teplá v letním vzduchu a cosi neodvratného probírá s kýmsi prostřednictvím mobilního telefonu.

A poslední dvojice, pozvolna stárnoucí otec s pozvolna dospívajícím synem? Upíjejí každý ze svého půllitru Kofolu a domlouvají se, kam ještě pojedou. Cyklistická přílba mladšího z dvojice dává tušit, jakým způsobem se sem dostali a budou pokračovat dál.

Minulo sobotní poledne. Les se rozšuměl vlahým vánkem. Vzduchem vonícím létem se nesla ozvěna vzdálených hovorů. 

KLÁŠTER

Nakonec to byla ona malá nenápadná ulička, která jej po nemnoha krocích dovedla k cíli. Monumentální barokní bránou Marek vstoupil do areálu kláštera. Svými rozmáchlými gesty jej uvítali kamenní svatí, držící čestnou stráž na balustrádě, obepínající horní terasu. Po širokém schodišti sešel na dolní nádvoří a zamířil do pokladny.

"Prohlídka za dvacet minut, sraz nad schodištěm," přidal mladík u kasy nezbytné informace ke vstupence a s úsměvem dodal: "Zatím vás moc není." Pro Marka to nebyla nijak překvapivá zpráva, v půli února ostatně nic jiného ani očekávat nelze. Nijak zvlášť jej to nemrzelo. Ze zkušenosti věděl, že prohlídky v komornějším počtu bývají ty z nejlepších.

Pokladník, a jak se záhy ukázalo i průvodce v jedné osobě, se ve svém odhadu "a nejspíš ani nebude" nezmýlil. Během dvaceti minut zbývajících do začátku prohlídky se nikdo další nedostavil. Spolu s Markem si odvedl jeden postarší pár. Své role se přesto zhostil s plnou vážností a zodpovědností. Přivítal své tři návštěvníky a provedl je klášterním komplexem. Dopřál jim plnohodnotný výklad. Vlastně spíše nadstandardní. Do svého povídání musí za běžného provozu započítávat i čas nutný k přesunům početné skupiny z místnosti do místnosti. Ten ale nyní odpadl a jemu nezbývalo, pokud nechtěl prohlídku ukončit příliš předčasně, což by se neslučovalo s jeho profesionální ctí, než svoji přednášku poněkud natáhnout. Jako správný profesionál měl i v takové situaci stále o čem hovořit. Slova mu nijak nedocházela. Nesla se pod klenbou klášterního ticha. Když navíc vypozoroval, že nacházejí vděčné příjemce, nešetřil jimi a přidával zajímavosti, které běžným návštěvníkům nezmiňuje.

Marek si téměř privátní prohlídku náležitě vychutnával. Zaznamenal, že bystrého průvodce svými doplňujícími otázkami nijak neobtěžuje, ani nevyvádí z konceptu, a tak se s chutí dotazoval. Coby gymnaziální profesor historie, toho času na jarních prázdninách, a také milovník umění, dokázal zajít po odborné stránce hodně daleko a těšilo jej, že mladý průvodce s ním dokázal držet krok. Leckdy mu tak poskytl příležitost výklad ještě trochu protáhnout. Zbylí dva účastníci výpravy nic nenamítali. Zdálo se, že naopak se zájmem naslouchají.

Ze všeho nejvíc Marka nadchla klášterní knihovna. Zdobené regály plné nádherných starých knih, pod impozantní freskou klenutého stropu ochoz s dalšími regály knih, nesený sloupy imitujícími zelený mramor. Rázem zapomněl na všechny otázky a jen užasle prohlížel prastaré svazky. Připadal si, jako kdyby vstoupil do klenotnice. Knížky vždy miloval. Coby gymnaziální profesor českého jazyka a platonický spisovatel k nim měl blízko. Očima klouzal po zlacených hřbetech a jen stěží odolával pokušení některou z nich vytáhnout a prolistovat. Doslova pokladnice!

Okouzlen, s hlavou stále ještě kdesi v oblacích, vyšel bočním portálem chrámu, v němž prohlídka vyvrcholila a skončila, byť pro Marka vrcholem byla jednoznačně knihovna. Vystoupal po schodišti zpátky na horní terasu a pokračoval průchodem, kde prohlídka začínala, na jedno z vnitřních nádvoří, a poté dalším průchodem, jenž ústil na most přes hlubokou strž, propojující klášterní komplex s rozsáhlými zahradami. Překvapilo jej, že jsou přístupné i nyní, na sklonku zimy. Pod nohama mu chroupal písek pěšiny, ubíhající rozlehlým prostranstvím k budově prelatury. Obešel ji a kolem skleníků, na něž navazoval domek zahradníka, zamířil vzhůru do nejodlehlejší části zahrad. Pod korunami rozložitých stromů, které vzpínaly k ocelově šedému nebi holé větve, jej obestřelo ticho prostoupené nádechem nostalgie. Kolem prázdné mlčenlivé kašny v jednom rohu stály rozestavěné lavičky. Marek se zasnil. Jak krásně tu musí být na jaře nebo v létě! Uchýlit se do stínu stromů, sedět na lavičce a nerušeně si celé hodiny číst v tichu klášterní zahrady. Jen šumění listí, zpěv ptáků a zurčení vody ve fontáně. Na chvíli, kterou mu chlad dovolil, se na jednu z nich usadil a zahleděl se směrem k baroknímu komplexu. V průzoru holých větví socha svatého Josefa s dítětem v náručí, hledící týmž směrem. podél kamenné ohradní zídky se ve stínu krčily zbytky sněhu. Nad horizont zvlněného terénu vystupuje střecha prelatury a červenobílá fasáda konventu, kterou převyšují už jen báně chrámových věží, ostře se rýsující proti šedivému monolitu nebe.

Kláštery odjakživa byly místem tichého rozjímání a pilného studia. Samozřejmě také pilné práce. Centra vzdělanosti. Studnice vědění. Když se Marek druhou stranou zahrady vracel zpět, při pohledu na vzorně zrekonstruované průčelí, tvořící působivou kulisu na pozadí zahrady, uvědomil si, že tenhle klášter plní svůj účel i dnes. Vedle duchovní služby nabízí své prostory vzdělávacím institucím, univerzitě třetího věku, ale třeba i k stipendijním pobytům spisovatelů. Aby zde, v tichu, obklopeni poklady vědění, mohli nerušeně tvořit. Marek se znovu zasnil. Prosadit se jako spisovatel, získat stipendium, moci se uchýlit do ticha tohoto nádherného místa a nerušeně psát. Snad nic by si nepřál víc!

Netoužil po laciném úspěchu, jehož katalyzátorem by byla senzace či podbízivost. Markovým snem bylo jednou napsat nadčasový, ikonický, archetypální příběh, hluboce lidský, schopný oslovit čtenáře napříč prostorem a časem. Zde, v této malebné, občas do sebe příliš zahleděné kotlině, stejně jako na druhém konci zeměkoule, dnes i za desítky či stovky let. Příběh lákající k novému převyprávění, rozvíjení a návratům k němu. Kde jej ale vzít? Lze jej vůbec nalézt v tichu klášterní kontemplace?

Marek si náhle nebyl jistý, zda se jeho dva velké sny navzájem nevylučují. Kde jinde hledat hluboce lidský a oslovující příběh, než právě mezi lidmi? Spíše než uchýlit se do ticha kláštera či knihovny by měl vyrazit mezi ně. Vyjít do ulic, dívat se a naslouchat, protože tam, v jejich zdech a dlažbě, zapsané v paměti míst, se skrývá množství příběhů, které mají potenciál oslovit, něco sdělit, nést poselství. Jen je objevit a být schopen je zachytit. Honosnou bránou opustil klášter a vydal se do města. Hleděl kolem sebe očima otevřenýma, s pozorností upřenou k sebemenším detailům. Prošel ulice, náměstí i zapadlé uličky a prostranství. Poznával, že i tohle malé město na severním okraji země je plné příběhů hodných zaznamenání, které doslova leží na ulicích. Jen je sebrat. Měl by si už konečně sednout a začít psát!

Malou nenápadnou uličkou v horním rohu náměstí se vrátil do kláštera. Pod bedlivým dozorem kamenných svatých sestoupal opět po schodišti, prošel brankou na malé nádvoří a vydal se k prvním dveřím po pravé ruce. Otevřela se před ním klášterní kavárna. Jak během své procházky zjistil, v tento čas jediná fungující v celém městě. Objednal si kávu, pití, dva chlebíčky, aby zahnal hlad a usadil se k volnému stolku. Z tašky vyndal notes a pero, nalistoval volnou stránku a zamyslel se.

Věnoval se své kávě a bloku, do myšlenek mu však soustavně vstupovaly útržky hovorů, vznášejících se nad ostatními stolky. Naslouchat cizím hovorům sice není slušné, ale jsou-li pronášeny nahlas, nelze se jejich vyslechnutí dost dobře bránit. Jsou-li navíc pronášeny před svědky, musí se počítat s tím, že budou nechtěně vyslechnuty. Na druhou stranu, leckdy to bývá ze strany mluvčích záměr, byť neuvědomělý a nepřiznaný, nechávat svá slova plynout prostorem, ať si sama najdou své další potenciální posluchače. Markovi se doslova drala do uší, a tak jim po chvíli zbytečné snahy je neslyšet nechal volný průchod. V hlavě se mu z nich začala skládat pestrá koláž. Uvědomil si, že se nestačí jen dívat, ale je třeba i naslouchat. Vždyť hledaný příběh nemusí jen ležet na ulici, klidně se může vznášet ve vzduchu v podobě zvukových vln. Nakonec by to nemusel být ani příběh, usmál se svému nápadu. Mohl by třeba poskládat celou knihu jen z útržků nahodile pochycených vět. Nikoli automatické psaní, vycházející z autorova nitra, ale automatický záznam toho, co přichází zvenčí. Experimentální text, hledající hlubší souvislosti v nahodile pochycených větách, nebo jen jejich útržcích.

Marek dopil zbytek dávno vychladlé kávy a zaklapl blok. Poznal, že inspirativním prostředím, kde lze nerušeně rozvíjet myšlenky, může být nejen ticho sevřené klášterními zdmi, ale docela dobře i šum přívětivé kavárny. Proč by měl člověk hledat duchovní epicentrum jen v mlčení, okázalou nádherou izolovaném od vnějšího světa, když se nabízí téměř na každém druhém roku? Kavárna, prostor setkávání, uzlový bod myšlenkových toků, místo odpočinku, studia, práce a tvorby.

Zaplatil a vyšel ven do chladného odpoledne. Stanul opět na malém nádvoří, oddělujícím klášterní chrám od objektu někdejšího gymnázia. Jak symbolické, řekl si, že jediná kavárna v tomto městě se nachází právě zde, v klášteře. Duchovní centrum města tak zachovává kontinuitu místa. Nebo je to spíše místo, které uchovává kontinuitu duchovního centra? A není to obojí totéž? Usmál se a vykročil směrem ke schodišti.

HVĚZDNÉ PERO

Pohyb ruky se zastavil. Hrot propisky se vznesl od stránky jako jehla přenosky starého gramofonu, když dohrála deska. Poslední tóny skladby, přívětivý šramot - a náhle ticho. Žádný podnět nepřichází. Oči těkají po venkovní scenérii, klouzají bezcílně obrazem, vymezeným okenním rámem. Prázdno. Žádný nápad. Několik prapodivně zakroucených stop, které při svém pohybu zanechal hrot laciné plastové propisky. Spíše než běhu zadrhávající se v bezradné chůzi. Stěží polovina stránky. Příběh se zasekl, autor neví, jak dál.

Odkládá propisku, přechází po místnosti. Snad vůně kávy povzbudí smysly, promaže mozkové závity a uvede soukolí imaginace znovu do chodu, pomyslí si s nadějí v srdci. Bláhovou nadějí, jak se brzy ukáže. Šálek je prázdný, stejně bezútěšně jako zbytek stránky. Tudy cesta zkrátka nevede.

Bezradný autor zanechává marných snah. Otevře bezmyšlenkovitě šuplík svého psacího stolu. Není-li vhodný čas k tvůrčí práci, nastává příhodná chvíle k činnosti intelektuálně méně náročné: bezcílnému přehrabování ve věcech, ve vzpomínkách. Blok s výpisky k ještě nezapočaté knize. Loňský diář. Rozepsaná sbírka básní. Bloček s Monetovými lekníny na přebalu, zakoupený kdysi v musée d´Orsay v Paříži. Úhledný balíček papírových záložek do knížky, každá suvenýrem z jiného místa, jiné cesty. Několik penálků na tužky.

Namátkou otevře ten z hnědé kůže. S výrazem prozrazujícím překvapení hledí na luxusní pero, které na něj z penálku hledí. "Jak jsem jen na tebe mohl zapomenout?" Vyjme jej a dlouze zálibně prohlíží. Mezi stříbrnými konci povrch temně modrý jak noční obloha, kterou protínají gravírované stříbrné čáry, vykreslující obrazce. Mapa noční oblohy. Noc pod hvězdami. Tady je Kassiopea. A támhle Velký a Malý vůz. Další souhvězdí sice již určit není schopen, tím víc je však okouzlen. Symbol nepojmenovaného, neuchopitelného a velikého tajemství, který právě drží v ruce.

Odloží víčko pera. Bude psát? Jak dlouho už jej neměl v ruce? Světe, div se: píše! Po takové době. Znovu otevře sešit se stránkou popsanou stěží z poloviny. Přenoska klesá dolů, hrot pera z ušlechtilé oceli se zlehka dotýká bílé plochy papíru. Cítí v ruce solidnost materiálu. Vnímá téměř neskutečnou lehkost psaní. Hrot se dává do pohybu. Jedno slovo, druhé. Celá věta. Najednou ví, co psát. Obraznost se rozjela na plné obrátky, příběh má náhle spád. Hvězdná mapa ukázala cestu.

Jak jsem na tebe mohl zapomenout, pomyslel si znovu, když o mnoho hodin později hvězdné pero ukládal v penálku do šuplíku a vedle něj téměř z poloviny popsaný sešit. Už dlouho nepocítil takovou radost z psaní. Tentokrát jej nezastavila obvyklá bolest ruky, to zvon kdesi v dáli odbíjející pod noční oblohou půlnoc mu připomněl, že by měl jít už spát. Psal s tak neuvěřitelnou lehkostí, že běh času nijak nevnímal. "Kouzlo ušlechtilosti," zašeptal tiše do tmy, když s úsměvem na rtech zavíral v posteli oči. Od toho dne už nikdy při psaní nevzal do ruky obyčejnou plastovou propisku. 

VÁNOČNÍ POVÍDKY

Stalo se tak řízením osudu, nebo šlo jen o dílo náhody? Otázka dává smysl jen pokud obojí není v podstatě totéž. Každopádně výsledek byl identický. Vše začalo neobyčejně obyčejně. Advent, Vánoce přede dveřmi, nezbytná cesta do Prahy na nákupy dárků, které lze sice zpravidla nakoupit kdekoli, ale co si budeme povídat, tradice je tradice.

Zaparkovali jsme na nábřeží, bezmála přímo pod okny kavárny Slavia. Dámská část rodiny se rovnou vypravila do ulic Starého města za nákupy. Mužský tandem, který si své dárky zařídil už dřív a jinde, vyrazil směrem právě opačným, ovšem bez konkrétního cíle. Starší s neurčitou představou, kam by se chtěl podívat, mladší s bezelstnou důvěrou, že se cestou nikde neztratí. Oba natěšení na procházku podvečerní adventně vyzdobenou metropolí.

Za mostem legií jsme se vnořili do spleti malých uliček. Starobylý sv. Jan Křtitel na Prádle, kostel svého času proměněný v prádelnu, kde se nad neckami skláněla i matka spisovatele Jakuba Arbese. Uličky Besední a Říční, které nás nakonec vyvedly na Újezd. Několik kroků směrem k Malé Straně upoutal můj pohled výklad malého antikvariátu. Výkladec jak ze starých časů, úzké dveře a vedle nich dvě vitríny, skýtající kolemjdoucím pohled na regály s vystavenými knížkami.

Můj zrak, léty praxe cvičený vyhledávat v záplavě titulů zajímavosti, spočinul na malé útlé knížce v krémovém přebalu. Vkusná ilustrace dokreslovala její název: Vánoční povídky. Jméno autora mi bylo zhola neznámé, snad jen informace, že titul vydal Klub bibliofilů, skýtala jistou záruku. Pousmál jsem se. Snad atmosféra blížících se svátků mě svedla k pozastavení nad touto knížkou, pomyslel jsem si a vykročil dál.

Neminul jsem snad ani celý výklad sousedního obchodu, když jsem se zastavil, pronásledován utkvělou myšlenkou: Když si tu knížku nekoupíš, bude ti to líto! Nebylo by to ostatně poprvé, kdybych něco takového neučinil a následně toho litoval. Nosím v sobě mnoho takových proč, pozdních a marných lítostí, že jsem něco udělat mohl a neučinil.

Bylo to okamžité rozhodnutí. Uposlechl jsem našeptávání svého vnitřního hlasu, otočil se a jen s krátkým vzkazem, vyslaným mému mladému souputníku, aby chvilku počkal, jsem ráznými kroky zamířil zpět. Táhlé vrznutí dveří. Na brýle, ochlazené podvečerním prosincovým vzduchem, dýchla atmosféra obchůdku natolik intenzivně, až jsem na okamžik téměř oslepl. Dveře za mnou s cinknutím zaklaply a já chvíli vnímal jen všudypřítomnou vůni starých knížek, kterou by někdo mohl nazvat méně poeticky pachem zatuchliny. Mlžný opar z mých brýlí po chvíli vyprchal. Stál jsem uprostřed komorního obchůdku, kolem dokola obloženého policemi, sahajícími od podlahy až k nízkému stropu. Stůl vprostřed místnosti, prodejní pult vedle vstupu, parapety výkladců, všude stohy knih různých formátů, různého zaměření i stáří. Obchůdek naplňující všechny představy knihomola, když se mu vybaví v mysli pojem antikvariát. Dokonalé zhmotnění weberovského ideálního typu tohoto pojmu. Stál jsem nepohnutě, s úžasem se rozhlížel a nasával atmosféru místa.

"Budete si přát?"

Téměř neznatelný pohyb uprostřed záplavy titulů na prodejním pultě. Hrubší hlas přináležel vousaté tváři prodavače stejně starobylého jako knížky, které prodával, plně zapadající do koloritu místa jako jeho logická a nezbytná součást.

"Přál bych si ty Vánoční povídky, co máte ve výloze."

Muž se zdvihl ze své židle, obešel rozvážně pult a otevřel zevnitř výklad. Vyňal z něj žádanou knížku a zamířil k pokladně jak vystřižené z obrázku starého koloniálu.

"Je to bibliofilské vydání z roku 1946, na svoji dobu na velmi slušném papíře," započal svoji krátkou přednášku o knížce. Bylo to jako závan z jiných časů, potkat prodavače, který ví co prodává a je schopen o tom zasvěceně pohovořit. "Sto devadesát korun," pohlédl na mě tázavě, jako kdyby mě vyslovená částka měla od mého úmyslu odradit.

"Jenom?," zeptal jsem se prostince a bez zaváhání položil dvousetkorunovou bankovku vedle pokladny. Opravdu nežádal mnoho, za tyhle peníze by člověk dnes v Praze návštěvu kavárny pro dva sotva pořídil. Vyčkal jsem, až mi knížku zabalí do papíru, zdvořile jsem odmítl desetikorunu nazpátek a vyšel do chladného vzduchu ulice s útlou knížkou v kapse saka.

"Koupil jsi?," optal se mě venku syn, který si mezitím, coby správný milovník hudby, ve výloze prohlížel velkoformátové vydání not Mozartových oper.

"Koupil," odvětil jsem mu s úsměvem. Šťastný, že jsem konečně jednou uposlechl svého vnitřního hlasu a udělal to, co jsem učinit chtěl.

Byla to krásná procházka podvečerní a večerní Prahou. Nedaleko kostela, před nímž se tísnil dav, lačný zhlédnout sošku Pražského Jezulátka, jsme odbočili z Karmelitánské ulice, vyšplhali na Jánský vršek a z parku pod Strahovským klášterem se nám otevřel pohled na zvolna se rozsvěcující město v údolí. Od Pohořelce jsme zamířili k Loretě a dál do malebné spleti uliček Nového Světa, kam většina turistů nikdy nezavítá. To jim však na půvabu neubírá. Spíše naopak, pomyslel jsem si, když jsme v davu turistů plynuli strmou Nerudovou ulicí na Malostranské náměstí a dál ke Karlovu mostu.

Celou cestu jsem nesl knížku v kapse a těšil se, až si ji budu moci prolistovat. Z papíru jsem ji vybalil až pozdě večer, kdy se po návratu z výletu domů všichni moji blízcí odebrali k spánku. Na svém oblíbeném křesílku u okna, jen za svitu vánoční výzdoby, jsem se pustil do čtení. Četl jsem ji zvolna, jednou povídkou vyplnil každý závěr večera až do Štědrého dne. Líbila se mi. Sedla mi do noty.

Rok nato jsem knížku vylovil ve stejný čas z knihovny a stejně jako poprvé jsem si v ní četl postupně a se stejným potěšením. A od té doby každý rok. Stala se nedílnou součástí mých Vánoc. Mnohokrát jsem si již položil otázku, co by se stalo, kdybychom tenkrát do Prahy vůbec nejeli? Kdybychom nešli na procházku, nebo zamířili někam úplně jinam? Kdybychom kráčeli třeba jen po chodníku na druhé straně ulice? Kdybych se pro knížku nevrátil? Nejspíš nic. Jen bych byl o něco chudší. 

SONÁTA MĚSÍČNÍHO SVITU

Celý dům v ohbí ulice již dávno utichl a potemněl. Noc značně pokročila a zahalila jej ve svůj temný háv. Do tmy svítí už jen jediné okénko ve druhém patře. Skrze stromy malého parčíku shlíží do hlubokého skalnatého údolí, jímž se klikatí stříbrná linka řeky. Její poklidná hladina se třpytí v přízračném svitu měsíce. Okénko, za nímž se nachází nevelký studentský pokojík. U psacího stolu pod oknem sedí mladík, ve světle lampy má před sebou rozložená skripta. Usilovně se snaží proniknout do spletitého labyrintu integrálů a odhalit tam kdesi uvnitř tkvící jejich skrytý smysl. Natolik usilovně, že není schopen vnímat kouzlo letní noci tam venku. Nevnímá ani čas.

Nadějí na odhalení skrytého řádu matematických formulí s postupujícím časem valně ubývá. Únavou se mu před očima rozplývají stránky, čísla a symboly si po nich tančí v diskotékovém reji. Po chvíli marných snah roztančená čísla znovu ukáznit nakonec rezignuje a rázně knihu zavře. Zhasne světlo a otevře okno před sebou. Trocha čerstvého vzduchu nikdy neuškodí. Zhluboka se nadechne, zrakem se zatoulá do údolí zaplaveného měsíčním svitem a zaposlouchá se do tichého šumění listů rozechvívaných vánkem, jenž se tu a tam otře o větve stromů. Byl by to neodpustitelný hřích, pro samou práci nevnímat krásu světa kolem sebe, pomyslí si.

Náhle se odkudsi ozvou tlumené tóny klavíru. Slévají se v melodii, která je mu povědomá. Odkud ji jenom zná? Pohlédne na rozzářený kotouč měsíce nad řekou a náhle mu svitne. No samozřejmě! Klavírní sonáta č. 14 cis moll, opus 27, Beethovenova Sonáta měsíčního svitu. Jak příznačné, řekne si. Co jiné ostatně by mělo znít takhle krásnou měsíčnou nocí? Vykloní se z okna a pohledem zkoumá frontu domů na hraně skály nad údolím, zda světlo v okně neprozradí sídlo tajemného nočního klavíristy. Domy na vysokém ostrohu se koupají v měsíčním světle, avšak nikde ani náznak elektrické bludičky zářící do noci.

Ponechá dalšího pátrání a raději se zaposlouchá do tiché hudby. Usedne znovu za stůl, hlavu složí do dlaní a zasněně hledí ven. Neznámá klavíristka hraje opravdu dobře, pokývá uznale hlavou. Nemá sice pro svoji domněnku jediný racionální argument ani důvod, ale je jistojistě přesvědčen, že v tuto hodinu nikdo jiný než nějaká dívka na klavír nemůže hrát. Mladá a jistěže krásná, jinak to ani nemůže být. Podobně jako on nemůže v tento pozdní noční čas spát, a tak usedla za klavír, aby své duši, tísněné nešťastnou láskou a nenaplněnými sny, alespoň trochu ulevila nádhernou hudbou a podtrhla tak kouzlo noci, nádherné tak, až to vhání do očí slzy. Noci jako stvořené k romantickému snění. Nemá pro to jediný uchopitelný důvod, spatřuje však s naprostou jistotou v oné neznámé dívce spřízněnou duši. On, student fyziky, za denního světla přísně racionální analytik, který se za nocí jako je tato proměňuje v snílka, beznadějně ztraceného ve svých představách. Jak rád by se s onou neznámou setkal! Jistě by si měli mnoho co říct, dva kousky téže duše roztroušené kdesi po světě.

Víčka se mu zavírají únavou, fantazie se rozbíhá na plné obrátky. Je to rozhodnutí okamžiku. Tiše se vytratí z domu a vyrazí do ulic, odhodlán stůj co stůj neznámou nalézt. Kráčí tichými ulicemi města a naslouchá. Vzdálené tóny klavíru, vznášející se k nebi a pršící do ulic mu ukazují cestu. Nachází to správné okno, široko daleko jediné mdlým přísvitem mžourající do noci. Vbíhá do domu, schody bere po dvou a brzy klepe na dveře podkrovního pokojíku. Hudba utichá, dveře se před ním otevírají. Nemýlil se! Je krásná. Její půvab jej odzbrojí. Zve jej s milým laskavým úsměvem dál. Usednou naproti sobě. Oknem vstupuje do pokoje měsíc. Osloví jej. Má jemný hlas. Dlouho pak spolu hovoří téměř jako staří známí po dlouhém odloučení, přestože se dosud nikdy nesetkali. Mají si toho hodně co říct. Oba cítí, že si rozumí, že k sobě zkrátka patří, dva ve světě ztracené kousky duše, které konečně k sobě nalezly cestu. Je tichá, skromná, milá, ztělesnění jeho nejtajnějších představ.

Klavír utichá, kouzlo měsíční noci jej zvolna unáší do snů. Probudí jej až ranní chlad. První paprsky slunce jej zastihnou za stolem, kde jej v noci obestřel spánek. Je velmi brzy ráno. Vstane a zavře okno. Usmívá se. Netuší, kdy skončila skutečnost a započal sen, není si jist ani tím, zda se mu jen nezdál i ten klavír v tichu měsíční noci, ale to je mu v tuto chvíli lhostejné. Usmívá se, protože to bylo krásné.